Náš prozatím pětičlenný team Craness má pod svými křídly nejen kluky, ale i jednu talentovanou slečnu. Seznamte se s Dominikou Králíkovou, kterou všichni znají pod přezdívkou Jenny. Odkud se vzala, jak se dostala ke skateboardingu nebo co dělá ve svém volném čase? To a ještě více se dozvíte v následujícím článku.

Autor: Daniel Dujsík

Ahoj Jenny! Na začátek se nám trochu představ a zavzpomínej v paměti, jak ses ke skateboardingu vůbec dostala. V našich končinách se přece jen holka na prkně stále jen tak běžně nevidí.

Narodila jsem se 26. 11. 1992 a pocházím z města Liptovský Hrádek, který se nachází ve středu Slovenska. Ke skateboardingu jsem se dostala někdy ve 13 letech, takže v roce 2006, společně s dvěma kámoškami. Když jsme viděli pár kluků jezdit, zaujalo nás to a chtěla jsem to zkusit taky. Rodiče mi ale skate koupit nechtěli, tak jsem si ze začátku půjčovala od kamarádky. Nakonec jsem je ale přesvědčila a dostala jsem první skejt z Dráčika (hračkářství). Začali jsme jezdit u nás ve městě v plechovém účku nebo na chodníku, mini banku a podobně. Poto jsme začali chodit do skateparku v Liptovském Mikuláši. Lidi samozřejmě nechápali a divili se: "holky a na skejtu? To se jen tak nevidí!". Takže lidi k tomu měli pokaždé nějaké připomínky a dost z nich se nám smálo, že skejtujeme. Styděla jsem se chodit po městě se skejtem v ruce, tak jsme občas chodili do skateparku v 7 ráno, aby nás nikdo neviděl. Až se začali scházet, tak jsme odešli pryč tam, kde nikdo nebyl. To občas dělám i teď. Tím že jsem bydlela pod Tatrami, tak jsem se v zimě začala věnovat snowboardingu. Většinu času jsem ale stejně trávila na skejtu a odhrnovali si v parku sníh.

Jak jsi to měla se školou? Byla jsi jako většina skaterů, kteří přijdou domů, hodí batoh na zem a vypadnou ven?

V 18ti jsem odmaturovala na gymnáziu a chtěla studovat sportovní management na vysoké škole v Praze, abych mohla během toho skejtovat naplno. To ale nevyšlo a nakonec jsem skončila v Bratislavě, kde byli skejtové podmínky dost bídné. Moc mě to tam nebavilo a tak jsem začala víc věnovat snowboardu.

Jsi tedy mimo jiné i talentovaná snowboardistka. Máš za sebou i úspěšné období, je to tak?

Často jsme jezdívali na rakouský ledovec Dachstein. Začalo se mi dařit a umísťovala jsem se v top 3 na slovenských a českých pohárech a vyhrála jsem nějaké jibbové contesty v zahraničí. Točila jsem videa, jezdila jsem street a povedlo se mi dostat sponzoring na celý setup a oblečení. V té době jsem úplně skončila se skateboardingem.

Kdy jsi na dobro opustila Slovensko a proč?

Když mi bylo 22, dokončila jsem bakaláře v Bratislavě a rozhodla se odstěhovat do Innsbrucku, kde jsou perfektní podmínky na snowboarding. Našla jsem si práci, abych mohla z něčeho žít. Neuměla jsem ani slovo německy, ale musela jsem se s tím smířit, abych tam mohla zůstat a jezdit. 

Jaké jsou v Innsbrucku podmínky ke skejtování?

V Innsbrucku mají obrovskou skate halu, kde jsem si občas chodila zaskejtovat. Jak se říká "stará láska nerezaví", přesně to jsem zažívala i já. Skateboarding mě zase začal bavit víc a víc a na snowboardu jsem se začala strašně rakvit a pořád mi vyskakovalo rameno. Proto jsem s tím ve 24 letech skončila a skončila mi tak šestiletá pauza od skejtu.

Pak tedy začala tvá skejtová éra a závody s ní spojené?

Dá se to tak říct. Po dvou letech v Innsbrucku jsem dala v práci výpověď a za naspořené peníze jsem v zimě odjela na dva měsíce do Barcelony. Potom jsem se vrátila, začala pracovat a zase šetřila peníze na léto, protože jsem rozhodla zkusit objet nějaké Světové poháry v Evropě. Přišlo léto, opět výpověď a já cestovala tři měsíce, skejtovala a zúčastnila se závodů jako Far 'N High v Paříži, Mystic v Praze, Omarisquino ve Vigu a dva World cupy v Rotterdamu a Bredě. Ve Vigu se mi podařilo dostat do finále, kde byla i Leticia, Candy Jacobs, Julia Bruckler a Keet, takže celkem konkurence a potom jsem vyhrála Mistrovství ČR. To pro mě byly přelomové contesty. V tu dobu se mi ozval právě Max a dohodli jsme se na spolupráci s Craness. Další šťastný telefonát přišel z Redbullu, kterého taky zaujal mé ježdění. Byla jsem nejšťastnější a nejvděčnější za tyto možnosti!

Za to si zasloužíš velkou gratulaci a díky, že jsi součástí! Jak jsi vynaložila své štěstí dál a jak tě ovlivnil vstup skateboardingu na olympijské hry?

Tím, že jsem nechtěla jít zpět do Innsbrucku a pracovat v kavárně celý život, tak jsem začala studovat magistra na Karlovce v Praze. Do toho se založil slovenský skejtový team, kterého jsem se stala součástí. Začala se řešit olympiáda a kvalifikace. Příležitost jet Street League se naskytne jednou za život a proto mi přišlo zbytečné sedět šest hodin ve škole. Tu si můžu kdykoliv dodělat. Po pár měsících jsem skončila studium a začala se skejtu naplno věnovat. Trénovala jsem se soukromým trenérem holandské reprezentace v Holandsku, kam jsem se i přestěhovala. Holandsko je na úplně jiném levelu, co se týče podpory skateboardingu. Celý rok 2019 byl crazy. Odjela jsem všechny kvalifikační zastávky na Olympijské hry, pár World Cupů a dokonce jsem skončila čtvrtá na Mystic Skate Cupu. Z toho mám největší radost. Byla to pro mě obrovská zkušenost a nikdy by mě v životě nenapadlo, že si zrovna já zajezdím SLS nebo Dew Tour a procestujem díky tomu celý svět.

Jaké máš plány do budoucna? 

Chtěla bych se zúčastnit všech kvalifikačních zastávek na OH, nasbírat dostatek bodů, dostat se na olympiádu a hlavně si to užívat.

Je na čase téma trochu odlehčit a zároveň uzavřít naše interview. Jaké zajímavosti bys o sobě prozradila? Alespoň tři, ale čím víc, tím líp.

Mám 27 a vypadám na 18.

Nesnáším raily, protože z nich mám strach i přes to, že jsem na snowboardu jezdila desetkrát větší raily.

Při každém závodě mám velký stres.

Můj oblíbený trik je bs flip.

Ráda skejtuju ráno a vždy musím jezdit s hudbou. Většinou rap, ale občas se najde i něco jiného (Bieber haha).

Raději trávím čas s kluky než s holkami.

Miluju čokoládu a koláče haha.

Líbí se mi Japonci a šikmoocí kluci, ale ne Čínané.

Ráda si pospím, dlouhý nerušený spánek.